Poe Edgar Alan
PØEDÈASNÝ POHØEB
**************************
Jsoujisté námìty, jejichž poutavost je strhující, a pøece jsou pøíliš hrùzné pro beletristické zpracování. Takovým tématùm by se mìl romantický autor zdaleka vyhnout, nechce-li své ètenáøe popudit nebo odpudit. Bez pohoršení se jich mùžeme zmocnit jen tehdy, posvìtí-li je a ospravedlní krutá vznešenost pravdy. Chvìjeme se napøíklad "slastnou mukou" pøi èetbì o Napoleonovì pøechodu Bereziny, o zemìtøesení v Lisabonu, o londýnském moru, øeži noci bartolomìjské nebo o udušení sto dvaceti tøí vìzòù v Èerné jámì kalkatské. Avšak co nás na tomto líèení vzrušuje, je pravda - skuteènost - historie. Kdyby si to všechno nìkdo vymyslel, pøijímali bychom to jen s ošklivostí.
Jmenoval jsem jen nìkolik významnìjších dìjinných kalamit, ale v tìchto pøípadech pùsobí na naši obraznost právì tak živì jejich rozsah, jako jejich povaha. Nemusím ètenáøi pøipomínat, že z dlouhých a truchlivých výètù lidských bìd bych mohl vybrat èetné osudy jednotlivcù naplnìné hlubším utrpením, než je kterákoliv z tìch obecných hromadných pohrom. Skuteèná ubohost, vpravdì ta nejmeznìj ší strast, j e individuální, ne mnohostná. Za to, že nezmìrnou údìsnost agónie zakouší èlovìkjako jedinec a nikdy èlovìkjako masa - za to dìkujeme milosrdnému Bohu!
Být pohøben zaživa patøí nespornì k tìm nejstrašlivìjším mukám, jaká mohou být údìlem ubohých smrtelníkù. Že se to dìje èasto, velmi èasto, mùže sotva popøít èlovìk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží øíci, kde život konèí a kde zaèíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, pøi nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a pøece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen na èas pøeruší. Jsou to jen doèasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po urèité dobì jakýsi neviditelný princip opìt rozhýbe magické èepy a zakleté soukolí. "Provaz støíbrný" se tedy nepøetrhl navždy a "èíše zlatá" nerozrazila se nenapravitelnì. Ale kde dlela zatím duše?
Nezávisle na nevyhnutelném apriorním ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|