Franz Kafka
Povídky
*******************************
DÌTI NÁSILNICI
Slyšel jsem, jak kolem zahradní møíže pøejíždìjí vozy, nìkdy jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štìrbinami v listí. Jak praštìlo za horkého léta døevo loukotí a ojí! Dìlníci se vraceli z polí a smáli se až hanba.
Sedìl jsem na naší malé houpaèce, právì jsem odpoèíval mezi stromy v zahradì svých rodièù.
Za møížemi se nepøestávalo nìco dít. Poklusem se kolem mihly dìti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola zastínily kvìtinové záhony; k veèeru jsem uvidìl pána s holí, jak si pomalu vykraèuje, a nìkolik dívek, které šly proti nìmu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo do trávy.
Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je oèima, jak jedním dechem stoupají vzhùru, až mi pøipadalo, že už nestoupají, ale já že padám, a drže se pevnì provazù, zaèal jsem se samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnìjší vzduch a místo létajících ptákù se objevily chvìjící se hvìzdy, houpal jsem se prudèeji.
Pøi svìtle svíèky jsem veèeøel. Èasto jsem se obìma pažemi opíral o døevìnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem. Bohatì prolamované záclony se nadouvaly teplým vìtrem a tu a tam je nìkterý kolemjdoucí zvenèí pøidržel rukou, chtìl-li na mne lépe vidìt a promluvit semnou. Svíèka vìtšinou brzy zhasla a v jejím kouøi se ještì jednou nìjakou dobu prohánìlo hejno komárù. Zeptal-li se mne nìkdo od okna, pohlédl jsem na nìj, jako bych se díval do hor nebo do èirého vzduchu, a ani jemu zvláš nezáleželo na odpovìdi.
Pøekroèil-li nìkdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již pøed domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal.
„Ale proè tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad nìjaké zvláštní, nenapravitelné neštìstí? Nikdy se z nìho nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?"
Nic ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
